O svém předkovi, o mém pradědovi akademickém malíři jsem již navyprávěl mnohokrát. Ale o příběhu, který se mi před lety stal v souvislosti s malířem Josefem Fialou vyprávím rád a s velkou úctou k člověku, o kterém tento příběh je. Ovšem abych mohl pokračovat, musím nejprve zmínit pár skutečností o samotném malíři.

Josef Fiala jako čerstvý absolvent C.K. akademie výtvarných umění v Praze, vystavoval společně se svými spolužáky pod vedením profesora Vojtěcha Hynaise svá díla v Topičově saloně na Národní třídě. Štěstí bylo k Josefovi velmi nakloněno. V té době byl na návštěvě Prahy norský král se svou družinou a osud tomu tak chtěl, že čirou náhodou navštívil již zmíněnou galerii.

Krále nejvíce oslovil Fialův obraz „Dělnická madona“ a to natolik, že ho hned zakoupil do své královské galerie. V akademických kruzích to byla událost. Autorovi se zajisté zvedlo sebevědomí a též i prestiž. Na základě této události se stal slavným, a proto Fiala tento obraz dle svých skic namaloval ještě jednou. Někdy ve 20. letech se ovšem druhá verze prodala údajně nějakému pražskému obchodníkovi s uměním. Od té doby již o obrazu nebyla zmíňka.

V dobách kdy jsem započal sbírat obrazy svého předka jsem začal prodané a zmizelé obrazy poptávat. Na trhu se četně objevovaly reprodukce nebo nějaké nezdařilé kopie či žákovské studie. Jednou jsem byl osloven tak jako v minulosti již mnohokrát s nabídkou obrazu „Dělnická madona“. Přestože jsem předpokládal, že se bude opět jednat o nějaký pro mě nepodstatný obraz či kopie, nějak mi to nedalo a vydal jsem se na prohlídku. Má intuice mě nezklamala a již běžným pohledem jsem byl přesvědčen, že je to on – ztracený obraz. „Dělnická madona“ v plné kráse visela na stěně a prý tak visí už od dob babičky mého hostitele, kterým byl už pán v letech profesí lékař. Mé přesvědčení o pravosti obrazu potvrdil i přepis autora na zadní straně. Má sběratelská vášeň propukla naplno a obraz pro mě neměl vyčíslitelnou hodnotu.

Pravdou je, že jsem se zároveň velmi obával otázky „kolik stojí“ a vyhýbal jsem se jí, jak jsem mohl, přestože jsem věděl, že jí musím položit. Naše setkání se proměnilo v přátelské povídání při kávě a čas se dal již měřit na hodiny. Až nakonec došlo k obávané otázce. Pan doktor mi sdělil skutečnost která mě ohromila a vyvedla z míry, a na kterou jsem nechtěl přistoupit.

Majitel obrazu si však stál za svým rozhodnutím, že si váží ucelování sbírky po předcích a že mi obraz daruje s podmínkou, že ho nikdy nezobchoduji a že zůstane součástí celé sbírky. Tvrdil, že ho původně prodat sice chtěl, ale že zase tolik peníze nepotřebuje a že ho raději věnuje pro dobrou věc. Byl jsem ohromen a tato skutečnost z nás udělala přátele. Přestože pan doktor již není mezi námi, vždy mu při pořádání výstavy veřejně děkuji s velkou úctou k němu a k tomu, že zázraky se občas dějí.

S úctou David Fiala