Restaurátor je z části řemeslník, z části umělec a malounko také bohém. Spojeno a promícháno, velmi zajímavý koktejl. A co si můžeme představovat, že se děje v dílně restaurátorově? Pojďme se podívat. Každý kousek ať už se jedná o komodu, sofa, obraz, nebo hodiny restaurátor pečlivě vyfotografuje, tak aby zachytil veškerá poškození, pak sedne a vypracuje popis a restaurátorský záměr co by se vlastně mělo renovovat a s jakým cílem. A nastává řemeslná fáze. Představme si, že renovujeme komodu z osmnáctého století s bohatou intarzií. Nejprve je celá komoda demontovaná na jednotlivé části, česky řečeno opatrně rozložená na prkýnka, ta se očistí od původních laků, pojidel a prostě nečistot a případně se ošetří proti dřevokazné houbě, nebo hmyzu. A protože jsme si vymysleli komodu již nějaký ten pátek starou je pravděpodobné, že některé části ať již konstrukční, nebo jiné budou chybět, či nebudou již repabilní. V tom případě náš restaurátor vyrobí, vyseká, vysoustruží část novou věrně podobnou té chybějící, ale musí zvolit dřevo staré, přibližně stejně jako je renovovaný artefakt stejného druhu, kresby a podobných vlastností. Takto máme vyrobenou náhradu a tu pak musíme do původních míst naklížit a jsme u první alchymie naší cesty za renovacemi. Veškeré lepené spoje se klíží kostním klihem. Kostní klíh je původní pojidlo hojně používané našimi předky. Jedná se o světle hnědé granulky čistě přírodní, které se vaří a vzniklá hmota se ještě horká nanáší na zahřáté dřevěné části místo dnes zaběhlých chemických pojiv. Vpravdě jde o jediné lepidlo, které restaurátor používá. S ním zafixuje i konstrukční spoje na naší komodě tak, aby dostala zase původní tvar a z hromádky nic neříkajících prkýnek se zase stala historická ozdoba. Jenže stále jsme jen na začátku prací. Před sebou máme piplavou část, která vyžaduje nejen um a zručnost, ale především trpělivost od našeho restaurátora. Budeme totiž renovovat intarzie. A jak už jsme se zmínili, stáří naší komody je značné, a tak i intarzie ze vzácných dřevin jsou odchlíplé a někde i chybí zcela. Ta odlepená se podlepí, nebo velmi opatrně vyndají a naklíží zpět a s těmi co chybí, si náš restaurátor pěkně vyhraje. Nejprve musí vybrat tu správnou dýhu, většinou se jedná o ušlechtilé dřeviny ovocných stromů, ale mnohdy i o cizokrajná a poměrně vzácná dřeva, potažmo může být intarzie tvořena tak zvanou kořenicí což je dýha z kořenové části stromů, dnes již velmi vzácná. Dále na takto připravenou dýhu, respektive dýhy, neboť se vždy skládají různá dřeva vedle sebe, přenést tvar požadované intarzie a to tak, aby kresba dýhy byla v tom správném směru. A pak se nesmí v řezání jednotlivých maličkých částí splést, protože by tak znehodnotil celý plát dýhy. Jednotlivé částečky pak precizně naklížit do požadovaného obrazce, zaretušovat tak, aby se od původních nedala rozeznat a pak si jen pogratulovat k šikovným rukám. Prostě umění. Co dál? Dodělají se finální části to znamená hranky, linky a tak podobně a povrch se opatrně zbrousí. Nejprve nahrubo, pak se navlhčí aby vystoupila vlákna a zbrousí se jemněji. Tento postup se ještě několikrát zopakuje až je povrch krásně hladký a léta na dýze dobře viditelná. Komoda pak dostane novou šťávu v podobě lněné fermeže, ta jednak doplní vlhkost dřeva a za druhé podtrhne kresbu a barvu. V tuto chvíli stojíme před další alchymistickou lahůdkou a to je povrchová politura. Mluvíme zde o polituře šelakové, dávno zapomenuté povrchové úpravě. Její přírodní původ zcela jistě stojí za zmínku a to stejně jako způsob nanášení na naší komodu.

 

 

Šelak jsou vlastně sušené výkaly brouka lakového indického. Náš restaurátor samozřejmě neběhá po Indii a nesleduje kdejaký hmyz kálí, ale kupuje tento trus již sušený a upravený, takže tvoří jakési šupinky, které se zase rozpouští v lihu, ovšem pouze v 98% bezvodném lihu. Tento speciální líh není běžně dostupný a náš pan restaurátor má nemalé starosti jak si ho opatřit. Tímto způsobem připravená tekutina se polnou vtírá do dřevěného povrchu. Na polnu, což je jakýsi smotek ze specielní textilie, se postupně přidává k šelaku i jemný parafínový olej a líh, což možná prozrazuji více než je našemu restaurátorovi milé. Ale snad mi to odpustí, já na něj ještě prozradím, že takto vytvoří deset až patnáct vrstev šelakové politury, než je povrch dokonalý. Takto připravená komoda jde na čtrnáct dní na odpočinek. Během této doby se politura tak zvaně propadá, to znamená, že větší póry spolykají šelaku větší množství a povrch není stejnoměrně hladký a lesklý, je tedy třeba počkat a opět vetřít další vrstvy v této fázi již jen minimum šelaku a větší podíl lihu a oleje. Tento odpočinkový režim se opakuje tolikrát kolikrát je třeba, záleží na struktuře použité dýhy, nebo švartny. Ke konci tohoto procesu vystupuje na povrch dřeva přebytečný olej, který se roztírá polišem, což je moderní náhrada za vídeňské vápno. Ale to jsme vlastně již skoro na konci prací, protože poliš je závěrečná úprava. Pak ještě namontujeme kování, které jsme před renovací samozřejmě odmontovali, během prací vyčistili eventuelně nechali odlít chybějící části ty zpatinovali a samozřejmě jsme pamatovali i na vnitřky komody, aby byla nejen krásná, ale i funkční. Tak to bychom měli všechno, tedy ne tak docela, protože pan restaurátor teď sedne, vše, co dělal hezky popíše, doplní fotografiemi z jednotlivých fází a ještě nezapomene připomenou,t jak teď s takto krásně zrenovovanou komodou zacházet, aby si svůj lesk a půvab dlouho a dlouho uchovala.