tradice
Neprodejní Galerie Josefa Fialy
Vítejte,
dovoluji si Vám na těchto stránkách nabídnout malou exkurzi po naší virtuální galerii, která nese jméno mého praděda, akademického malíře Josefa Fialy.
Obrazy, ale i písemnosti vztahující se k osobě mého předka jsem nashromáždil za mnoho uplynulých let. Některé jsem dostal od mého otce a děda k narození, jiné ke křtu a část jsem zdědil. Většina maleb se ale ke mě dostávala ne zrovna přímočarou cestou. Mnoho jsem jich vydražil v aukci, některé koupil náhodně ve starožitnostech a část mi nabídli sběratelé, kteří o mé vášni pro dílo mého praděda věděli. Ale i vzdálení příbuzní mě podpořili v úmyslu nashromáždit co nejrozsáhlejší sbírku nejen obrazů a autorských rámů, ale i originálů písemností ze života umělce a jeho tehdejší rodiny.
V této sekci Vám představuji první část maleb, v dalších kategoriích naleznete rodinné a významná díla a také zajímavosti.
Znázorňují většinou obyčejný lid ať už při práci na poli, nebo v lese. Oblíbeným tématem Josefa Fialy byly děti, děti venkovských chudých rodičů při svých každodenních hrách, dětských smutků i radostí.
Na mnoha těchto dílech je zachycena malířova milovaná Vysočina, ale i zde je několik méně obvyklých témat zimní chodské krajiny.
Přeji Vám příjemný zážitek z této prohlídky a věřím, že se jednou setkáme i osobně až se mi podaří uskutečnit mojí představu ucelenou sbírku restaurovaného díla Ak. malíře Josefa Fialy vystavit živě v kamenné galerii.
Akademický malíř Josef Fiala
„Važme si odkazu našich předků“
David Fiala
Slovutný mistře,
Zvěděl jsem v zařezanosti své oklikou
a pozdě o zakulacené řadě dnů žití Vašeho.
Blahopřeji Vám k tomu velmi vysokému
stupni umění, kterého jste tak svéráznou horskou
cestou dosáhl a přeji mnohá šťastná léta ve
zdraví a na vrcholu
V úctě srdečné Vám i milostivé paní provždy oddaný
Ak. Malíř Franta Kaván t.č. Libeň 117
Tolik z dochovaného dopisu akademického malíře Františka Kavána adresovaném Josefu Fialovi k jeho životnímu jubileu.
Akademický malíř, portrétista, figuralista a krajinář Josef Fiala se narodil 31.7.1882 v pražských Košířích, v rodině Václava Fialy obchodníka moukou Po obou rodičích pocházejících z venkova zdědil lásku k přírodě a k životu na venkově. Od mala nadšený kreslíř, nenašel u svých rodičů příliš pochopení pro malířskou zálibu. Po nahlédnutí do životopisu vlastnoručně sepsaném samotným malířem v roce 1911 se dozvídáme, že jeho cesta k malířství nebyla v žádném případě jednoduchá a přímočará.
„…Tam jsem chodil do obecné školy a roku 1893 vstoupil do I. třídy reálného gymnázia na Smíchově a roku 1894 přestoupil jsem do II. Třídy c.k. vyš. Reálky na Malé straně v Praze, kdež jsem setrval do roku 1897 kdy jsem dne 9. března 1897 vystoupil abych pomáhal ovdovělé matce se živiti. Byl jsem dva roky v obchodě matčině, pak jsem vychodil roční obchodní školu a byl jsem 2 ½ roku v praxi jak účetní ve mlýně. Pojednou rozhodl jsem se a vykonal zkoušku na akademii umění v Praze, ježto jsem měl značnou zálibu v malířství již od dětství. Absolvoval jsem 5 let akademie umění v Praze a odebral jsem se na akademii umění v Mnichově, k čemuž jsem požíval stipendium. Poté obdržel jsem cestovní stipendium a vykonal jsem několik cest do Itálie, Francie, Anglie, Holandska a Belgie a nedávno vrátil jsem se do Prahy…..“
Na c.k. Akademii v Praze studoval u profesora Hynaise a „ prokázal při návštěvě velmi pilné a pilnosti vytrvalé prospěch výborný“. Výborné základy Hynaisovy školy, nepopiratelný talent a zdravý rodový vztah k venkovskému prostředí brzy ztvárnily Fialův umělecký intelekt, odrážející se v jeho rozsáhlé celoživotní tvorbě.
A právě ony studijní cesty po Evropě vzbudili v Josefu Fialovi mocnou touhu po venkovu českém a české vesnici. Nejprve ho tato touha zavedla na Chodsko a Jižní Čechy, ale většina jeho stěžejních děl vznikla na chudé milované Vysočině. Tam ho zavedla náhoda a zvědavost. Podle pamětí syna Josefa Fialy Eugena se do Svratky u Hlinska vydali malíři ze spolku Jednota výtvarných umělců ze zvědavosti co, že je to za kraj ta Vysočina, kde Antonín Slavíček vymaloval známý obraz „ U nás v Kameničkách“. Malebnost a krása Vysočiny, jejích obyvatel a okolní dramatické přírody si Josefa Fialu zcela podmanila a on inspirován tvořil polovinu z roku na Milovech nedaleko Svratky a druhou polovinu čerpal ze vzpomínek na Milovy a pracoval ve svém pražském atelieru v Nuslích. V té době vznikla díla v nichž splývá krajina s malbou figurální jako „ Útěk pasačky v bouři“, „ V lukách“, „ Koupající se hoši“, „Děti na mezi“ nebo „ Dělnická madona“. Pokud jde o samotnou Dělnickou madonu byl její tvůrce inspirován Madonou V. Hynaise vytvořenou v roce 1875. I když pojetí J. Fialy není tolik církevní je vliv učitele na žáka více než patrný. Kromě několika studií byla Fialova Dělnická madona vytvořena ve třech variantách.Ústředním motivem je mladá manželská dvojice ušlechtile krásných tváří více zemědělského než dělnického typu.Předlohu matky zasněně hledící na dítě ve svém náručí hledal Fiala u své krásné ženy Eugenie. Umělecké pojetí a technické zpracování obrazů je opravdu mistrovské natolik, že jedna z variant byla na zahraniční výstavě zakoupena norskou královskou galerií.
Na plátnech Josefa Fialy se téměř vždy objevují lidé při své každodenní práci na poli či v lese. Dětí je na jeho obrazech nejvíc, při sběru borůvek, při hře na louce, nebo u ohníčku. Maloval je takové jaké skutečně byly, vzrušené a s dychtivostí ve tváři, ale i se smutkem v dětských očích. Podle vzpomínek synů mistra Fialy maloval je i jejich přátele na kopcovité louce nedaleko Svratky, které se díky tomu v té době říkalo Fialovna a protože měl velmi vyvinuté sociální cítění platil svým dětským modelům za hodinu stejnou mzdu jako dostávali jejich rodiče za úmornou práci na poli.
Na Milovech tvořil Josef Fiala i po druhé světové válce a nástupu komunistů k moci, ale jeho niterný nesouhlas s dobou a jejími změnami a potřeba se přizpůsobit ho donutili tvořit díla, která již nenesou s sebou tolik malebnosti a pochopení.
Akademický malíř Josef Fiala zemřel v roce 1963 a jeho ostatky jsou uloženy v kolumbáriu Mikulášského chrámu na Staroměstském náměstí kde v době své presenční vojenské služby spolu s ostatními malíři restauroval nástěnné fresky v kopuli. Propojení jeho života pozemského i posmrtného v jedno chrámové místo je tečkou za jedním umělecky i lidsky zajímavým bytím.
