Při naší práci se setkáváme se spoustou zajímavých starožitností, nábytků a také jejich zvláštních osudů. Z kraje letošního roku mě oslovila starší dáma – vdova, že má po svém manželovi též restaurování nábytku nějaké nářadí, materiál i rozpracovaný nábytek. Její choť odešel z dílny i tohoto světa již před více než 20 lety a od té doby v dílně za domkem skoro nebyla. Návštěva restaurátorova království pro mě byla zahalena tajemstvím a s jistým vzrušením jsem vešel do zapomenutého světa. Připadal jsem si jako dítě v hračkářství. V koutě dílny mimo jiné stál obrovský barokní stůl. Sice v hrozném předrenovačním stavu, též rozebraný na díly, ale jeho opulentní tvary a sice ztmavlé ale bohaté intarsie prozrazovaly, že se jedná o něco mimořádného. Po prohlídce jsem ovšem usoudil, že celý stůl je vlivem nevhodného skladování a velké vlhkosti ve velmi degradovaném stavu a většina intarsií samovolně opadává, a že tato renovace bude velmi náročná.

 

    

Vzhledem k ojedinělosti daného kusu je nutné bez jakýchkoliv pochyb stůl zachránit. Vždyť pokud bychom to neučinili my, bylo by zase o jeden kus historie méně.

Stůl mi dáma odprodala se slovy „Můj muž by si to tak přál“ a my jsme se pustili do práce. Byla to náročná a dlouhodobá renovace, ale výsledek za to stojí. Nyní je vystaven v naší galerii starožitností a čeká na svého nového majitele, kterému bude soužit tak, jako staletí předtím.

                     

                             

 

Nás těší, že jeho historie bude pokračovat se slovy „Važme si starého nábytku – nebude“

David Fiala