V průběhu již čtvrtstoletí naší práce bylo těch renomovaných věcí s kolikrát zajímavým příběhem opravdu hodně. Ale při této otázce si vždy nejvíce vybavím příběh císařských židlí, které ve svém skvostném stavu z doby feudalismu přešly přes nacismus až do komunismu, kde takřka byly zničeny.

Abych mohl tento příběh popsat, musím se vrátit do roku 1944 kdy nacisté okupovali Rakousko, tedy ovládli zámek Schőnbrunn a Hofburg a před strachem ze spojeneckých vojsk odváželi mobiliář z Vídně do jihomoravského zámku v Uherčicích. Panství hraběte Antonia Ottaviana Conte di Collalty e San Salvatore bylo zkonfiskováno a zámek v hraničním pásmu připadl do správy nové československo-sovětské armády. Vídeňský mobiliář tak chátral ve skladu. Rakouská strana vedla již od roku 1947 nekonečné jednání o návratu nábytku s tím, že se nejedná o konfiskát hraběte, ale o mobiliář ze Schőnbrunnu.

Komunistický režim samozřejmě nebral v úvahu, že se jedná o krádež nacistů a následné zadržování císařského majetku historické hodnoty.

Požadavek na vrácení se v různých formách průběžně opakoval až do roku 1994, ale až v roce 2005 vláda rozhodla o vrácení nábytku. Ovšem ten byl po více jak 60.letech chátrání v katastrofálním stavu. Z části rozkraden nebo možná i z části posloužil jako otop sovětským vojákům. Z celkového počtu více jak 500 kusů se zachovalo necelých 300.

Vláda tehdy rozhodla, že je nutností nábytek vrátit v odpovídajícím stavu. Po konkurzu na restaurování se nábytek dostal do naší správy.

Když jsme nábytek v Uherčicích přebírali, vytahovali jsme jednotlivé kusy nebo jen torza z kotelny a různých přístřešků do kterých teklo. Byl to tehdy pro nás smutný příběh, ovšem po dokončení celého díla bylo pro nás odměnou vědomí, že jsme jako Atelier odvedli kvalitní práci a tím zanechali stopu v Schőbrunnském zámku.

Při takových příbězích mě vždy zaráží otázka, proč vyšší údaj v kalendáři neudává vyšší úroveň společnosti.

S mottem „važme si odkazu našich předků“

David Fiala